A takového jsme ho přece chtěli mít! Zvolala skupinka elitářů s údivem nad tím jak může člověk za necelý rok zblbnout.

Tuhle parafrázi jsem si samozřejmě vypůjčil z nejmenované nenapsané knihy života neznámého autora, která by nás už teď měla začít děsit.

Přiznejme si všichni, že pokud by nám někdo (třeba i pisatel této knihy) před rokem vyprávěl jeho zlý sen popsaný níže, který se mu zdál. 

Asi bychom mu nevěřili.

Sen o jaké si nemoci a viru, který umnou propagandou štvavých a strach nahánějících médií uzavřel hranice téměř všech států. 

Zamknul lidi do svých obydlí.

A nasadil jim kusy hadru na ústa, tak aby se tzv. "nemohli navzájem nakazit".

Sen ve kterém ti mocní, byli nemocní svojí touhou po moci.

A tak vymysleli "nemoc", která byla tak strašná, že ji museli najít nové jméno, protože klasické chřipky (a jejích mutací prasečí či ptačí) se už nikdo nebál. 

A nechali tyto směšné a k ničemu nesloužící hadříky natáhnout i svým rodičům a dětem, kteří si stěžovali, že nemůžou dýchat. 

A tak je všichni ustrašení a mezi nimi i Ti, kteří by měli pečovat o pravé zdraví těch dětí (říkali jim ředitelé škol), pod vyhrůžkou vyloučení ze školy a vyloučení z vyučování, je poslali pro výstrahu ostatním, s šikanou a opovržením domů.

Říkali tomu tehdy distanční výuka.

Sen ve kterém ti přihlouplí mocipáni zakázali se stýkat dětem s rodiči, rodičům s prarodiči. Opět pod nějakou chymérou všude přítomného nebezpečí.

Kolem stojící se s krůpějemi potu na čele zeptali vyprávějícího. A to už je snad všechno, že jo? 

A on se s ohledem na dychtící posluchače po dalších informacích, rozmluvil se dále. 

No samozřejmě, že ne. 

Pak poslušně ti všichni lidi poslouchali ten vymyšlený příběh.

A nejenom, že celému tomu příběhu o viru-neviru, který vznikl-vznikl a údajně zabíjel-nezabíjel, přestože jej nikdo neuměl vyextrahovat, uvěřili. 

A tomu divnému příběhu naslouchali (protože jej každý den viděli v televizích a na sociálních sítích), že se jim tak vryl pod jejich kůži, že přestali používat ten zbytek selského rozumu (intuice), který jim zůstal. 

A poslouchali dál a dál jako vystrašené, slepé a poslušné ovce.

A smyčka kolem krku se pomalu utahovala.

No počkej, ty lidi se v tom snu vzbouřili, že jo?

Samozřejmě nevzbouřili, naopak.

A počkejte, nakonec Vám musím říct co bylo ještě podivnější.

Nechali si do těl vpravovat zvláštní látku, ti "chytří" a všeho schopní jí říkali vakcína.

A to údajně proto, že jim má pomáhat před tím údajným virem, který nikdo nikdy neviděl.

Spousta osvícených lékařů na tyto nesrovnalosti upozorňovalo, ale nikdo je neposlouchal.

A dál už raději nebudu vyprávět.

A ani nechtějte vědět jak to dopadlo.

No to tedy zní divně, konstatovali posluchači. Ještě že nám se to stát nemůže.

Notovali si okolo stojící, v té době ještě svobodní lidé.

No řekněte, nepřipadá Vám to povědomé?

No jasný.

Zažíváme si to na vlastní kůži. Každý jeden den.

A nikdo z nás by si ani v nejhorším snu před rokem nepřipustil, že se nám to může stát. Nám určitě ne.

No vidíte, jaký může být ten život ošidný.

A je to tady! A tak si zažíváme společně velmi zajímavou dobu. 

Pro někoho vypjatou dobu, plnou stresu a nejistoty.

Zvláštní dobu ve které si člověk, který uvěřil tomuto pofidernímu a zdravým selským rozumem nepochopitelnému narativu o (pseudo)viru, nemůže ani chvíli odpočinout.

Neví jestli nepřijde o práci, o možnost živobytí, placení hypotéky a jiných materiálních požitků, na které si tak navyknul.

Takový to člověk lapený do pavučiny svého ega, ani neví, že už bez tak žije ve svém vězení. A běhá jako ta pověstná veverka v bubnu. 

A největší sranda na tom je, že si to ani neuvědomuje.

Pro někoho to však může být i doba plná uvědomění, poznání a přehodnocení dosavadního života.

Možná i ztráty hmotných statků, někdy i peněz, kolem kterých se zdá točí celý svět.

Ale co když ty peníze, jsou jenom určitou jednotkou bohatství, tak jako je metr jednotkou délky a stupeň celsia jednotnou teploty.

Co když právě to uvědomění, že zbavit se závislosti na materiálním světě a penězích a to hlavně na různých "výhodných" půjčkách (pokud to jde, což samozřejmě nejde hned) je právě to poslání a skrytá informace, která k nám má touto cestou doputovat.

A pokud ne zbavit, tak se jimi jenom nenechat tak očividně ovládat.

Co když je cílem celého tohoto blázince jenom to abychom přehodnotili naše konzumistické životy, plné vždy a všude se naparujícího ega všech kolem nás?

Co kdyby mělo být posláním této tzv. krize naše prozření a uvědomění si podstaty celého našeho společného Bytí?

Kdy my všichni sice umíme vydělávat peníze, ale tak nějak nevíme jak být správným tátou, synem, vnukem a dědou. 

Nevíme jak obejmout naše prarodiče a čerpat od nich jejich zažité zkušenosti mnohdy ještě z válek (a ne z polopravd nám předkladáných různými vyhledávači), namísto jejich strašení a zavírání jich do jejich obydlí nebo různých jak tomu umně říkáme domovů důchodců?

Kde se jenom trápí a umírají pomalu žalem a nedostatkem lásky.

Co když je jenom cílem celé této šlamastiky naše probuzení ze snu, ze kterého se probudíme jednoduše tím, že si tu naši závislost na materiálním světě uvědomíme?

A po tom oči-otevírajícím uvědomění se začneme vracet k našim tradicím a k tomu nejcennějšímu kolem nás.

Projdeme se třeba jenom naší krásnou přírodou a uvědomíme si, že vlastně o našem životě, sobě samých a naší matce přírodě vůbec nic nevíme.

A začneme žít víc duchovně, ne jenom zaměřeni sobecky sami na sebe.

Přijmeme odpovědnost za naše životy.

A pochopíme konečně, že je nemá v rukou nikdy jiný než MY.  

A po tomto pochopení se jenom společně zasmějeme hloupému příběhu o "strašném viru", namísto toho abychom z něj měli strach a hrůzu.

Pochopíme totiž, že naše zdraví a svůj život máme jenom a jenom ve svých rukou.

A že jej nemají žádní doktoři, léky a už vůbec ne žádné vakcíny.

Vím, není to jednoduché. To nenamítám, ale jde to!

Stačí když přestaneme věřit těm báchorkám vystrašených šiřitelů strachu, na jejich ideologii postavených polopravd různých samozvaných bádalíků a zaručených pravdozvěstců.

A obrátíme se do sebe. Do svého nitra.

Pokusíme se napojit na to co nás nikdy nezklame. 

A to je naše srdce, které je jedinou branou do naší Duše.

Pak už nebudeme nikdy brát naše sousedy a spoluobčany nebo i kamarády za "ty ostatní". Pochopíme totiž, že všichni jsme součástí jednoho neuvěřitelného Celku, který je součástí vyšší Inteligence (každý tomu říkejme dle našeho přesvědčení jinak).

Toho úžasného Celku, který vždy a za každých okolností pečuje o naše blaho.

Jenom se MU otevřít.

Určitě jste pochopili, že já a moje rodina patříme do té druhé skupiny.

Byť jsme s mojí milovanou manželkou, ženou mého srdce a spřízněnou Duší (už 31.let), o mnohé materiální statky v tomto náročném období přišli.

Získali jsme ale mnohem víc. Říkejme tomu třeba ten úžasný klid v Duši.

Ten nitěrný a současně všeobjímající pocit, který správný "hmoťák" (člověk se smýšlením dialektického materialisty) nikdy nemůže pochopit.

Užili jsme si těch minulých deset koronavirových měsíců jako nikdy před tím.

Objevili jsme tu nádhernou (a do té doby nám zvláštně ukrytou) přírodu kolem nás.

 Až si někdy říkám, jak jsme to mohli za těch 17.let co tu žijeme nevidět. 

No vidíte, neviděli. Ale teď už vidíme a je nám dobře.

A jsme na sebe všichni naladěni ještě více, než jsme si dokázali představit. 

A máme nejskvělejší děti jaké můžeme mít.

Za to vše děkujeme této zvláštní době.

Kde jeden (ne)existující vir a na něj nalepená (ne)moc těla i Duše, které spousta lidí říká Covid 19 převrátila spoustě lidí život naruby.

Nám taky, ale nakonec jsme se shodli, že jenom v dobrém.

Přijali jsme to vše s pokorou.

A vždy budeme této zvláštní (ne)moci našeho těla a Duše, zasazené do koronavirovým odérem nasáknuté doby vděční za to, že přišla.

Přesně tak, jak jsem i já vděčný rakovině.

Vděčný za to, že mě v mých 46.letech navštívila.

A tiše mi oznámila, že už to takhle dál v mém životě nepůjde.

Já vše pochopil a uzdravil se. 

Zažil jsem Spontánní uzdravení z rakoviny. 

Sám, bez léků a bez lékařů.

A toto probuzení a uzdravení přeji i nám všem.

A pro tu spoustu lidí, co to do teď nemůžou pochopit a přijmout, mám vzkaz.

Vždyť to vůbec nevadí. Máte čas.

A nakonec, není to snad jedno?