17. listopadu 2019 jsme společně oslavili 30 výročí pádu železné opony. Jsme ale po 30.letech společného budování demokracie doopravdy svobodní ?

Ano i ne.

Spousta lidí se ohradí , co tím myslím , že nejsme svobodní ?

Vždyť nám nikdo v ničem nebrání, můžeme cestovat, můžeme říct svůj názor, třeba i na naše vrcholné politiky a on to vlastně nikdo ani moc neřeší . 

Proč tomu tak je ?

Protože naši politici jsou našim obrazem a my jsme jejich reflexí v našich každodenních životech, v prostředí ve kterém žijeme a naší každodenní životní energií toto prostředí společně kultivujeme .

Pokud je politik hulvát, bere se za normální, že my - obyčejní lidé se můžeme k sobě chovat jako bychom ani nebyli lidi. 

Pokud si lidi kolem nás na všechno stěžujou, že život je k ničemu, práce stojí za starou bačkoru.

My tak postupně nějak tuto, jak řekl náš pan bývalý president Havel, se kterým jsme společně v roce 1989 stávkovali - blbou náladu přejímáme, až se tato stane plíživě naší každodenní praxí.

A pokud přijmeme myšlenku, že náš život je nikdy nekončícím sledem různých symptomů a nemocí, protkaný chvilkami zdraví, tak se tato nesmyslná a každodenně nám vtloukaná do hlavy variace na téma pravda o zdraví stane naší každodenní realitou.

A tak si pomalu ani nevšimneme, že ...

Tento život plný různých, zprvu ne tak obtěžujících symptomů a následně nemocí, nás začíná obtěžovat více a více.

Nehledě na to, že nás to stojí spoustu času stráveného běháním po doktorech a někdy i spoustou ne úplně příjemných vyšetření.

A my, po vzoru našich západních kolegů - posloucháme a hromadíme.

Nejprve tituly, auta, pak domy, byty...

Utrácíme nesmyslné sumy za (pseudo)značkové oblečení a různé tretky.

Lítáme po světě a těšíme se kolik jsme toho viděli.

Chválíme se všemu a všem, hlavně našim známým, čímž si dokazujeme nejenom svoji důležitost na současném žebříčku (pseudo)hodnot, ale i utěšujeme sami sebe, jak se máme vlastně dobře.

A tak nějak nám uniká, že jsme v našem virtuálním světě sociálních médií, televizních kanálů, různých zábavných parků, nikdy nekončící manipulace a technických vymožeností stále více a více sami .

Postupně hromadíme více a více a na rozdíl od našeho očekávání se máme pořád tak nějak ( hlavně zdravotně ) hůře a hůře.

Jsme více nemocní a cítíme se pod nepříjemným tlakem.

Jsme více a více osamoceni, plni každodenního stresu a tak nám nezbývá, než si ulevit.

Nejprve např. skleničkou alkoholu, až se tak postupně propracujeme v lepším případě k láhvi vína každý večer, utěšujíc se jak nám to víno náramně chutná.

V tom horším případě proloženo různými zázračnými, podpůrnými lékařskými prostředky - říkejme jim třeba antidepresiva.

A tak to jde dál a dál ... a naše svoboda se pomalu vytrácí 

Až se pod neustále se zvyšujícím tlakem a nikdy nekončícím stresem propracujeme ke své první chronické nemoci.

Kde jejíž příčině jsme nevěnovali žádnou pozornost a místo pochopení co nám tím naše duše - naše Vyšší já říká - ji řešíme nejlépe různými druhy prášků.

Protože jak nám bylo sděleno, na tyto chronické nemoci většinou nemá klasická medicína žádné smysluplné a praxí ověřené řešení.

Tím jak nerozumíme sami sobě, nerozumíme ani příčinám našich nemocí.

A na svoji obranu, vše co se nám a kolem nás děje svalujeme zbaběle vinu na ostatní.

Až se jednou octneme nevyhnutně osamoceni, my tomu říkáme různě, třeba rozvod nebo rozchod se společníkem ve firmě. 

A jak se tak neustále obhajujeme a obviňujeme "Ty druhé" - předáváme tyto naše programy, nevědomě svým dětem, které světe div se , jenom slepě kopírujou naši životní trajektorii.

A my to znovu obhajujeme např. špatnými geny nějakého předka nebo čím vším jiným a opět ( proč si přiznat pravdu a podívat se sám na sebe ) tu příčinu našeho nespokojeného života bez smyslu házíme jenom a jenom na vnější prostředí.

To vše bez elementární sebereflexe a (sebe)uvědomění.

A tak jde život dál a my neposloucháme sdělení, která nám náš život trpělivě dál a dál posílá.

 Až se mnozí z nás propracujeme k něčemu horšímu a tím je nevyléčitelná nemoc .

A u mne to byla rakovina.

A tady už definitivně končí naše svoboda.

Propadneme se do stavu všeobjímajícího strachu a nekonečného zoufalství, které bez pomoci své rodiny a někoho, kdo se na vše dívá "zvenčí" a nejlépe si prošel něčím podobným, se sami nemůžeme (až na světlé výjimky a díky bohu za ně) - dostat jednoduše ven.

A začneme si uvědomovat, že to věčné hromadění všeho bylo vlastně k ničemu a deklarovaná svoboda nebyla tou čistou svobodou v pravém slova smyslu.

Chceme vrátit čas, abychom mohli znovu (už životem poučeni) prožít ztracený čas, který nám utekl mezi prsty a to hlavně čas (ne)ztrávený s našimi dětmi a blízkými.

A pomalu se vracíme tam odkud jsme vyšli ...

Do našeho dětství, kde jsme se většina z nás cítili šťastní.

Se svými milovanými rodiči, kteří se pro nás vždy snažili (i když to tak mnohdy nevypadalo) udělat vše nejlepší. 

Těm mimochodem, nepochopitelně mnohdy nemůžeme přijít na jméno nebo jim jen odpustit, což bychom měli všichni.

A já to můžu na svém osobním případě Spontánního uzdravení se z nevyléčitelné nemoci - rakoviny Vám všem, kteří pociťujete to co jsem pociťoval i já jenom a jenom doporučit .

Tehdy v našem dětství jsme si totiž uměli naší svobody užívat, věděli co nás baví a uměli se z věcí radovat.

Než nám tento tzv. svobodný svět plný všech technických nesmyslů a vymožeností, tlaku na úspěch a neustálého pokroku, přeprogramoval naši mysl a my začali běhat, tak jak běhá ta známá "veverka v bubnu" .

A většina z Vás tuší jak to dopadá ...

Pokud nevíte, veverka se natáhne a už nemůže vstát.

Tak jak se to stalo mě.

Pokud to víte a patříte mezi těch pár osvícených, kteří si svého života váží, užívají si jej plnými doušky (a to v jediném momentu, který existuje a to je TADY A TEĎ - jiný moment totiž není) přeji, aby jste se nenechali ze své životní cesty jen tak lehce zvyklat.

A pokud patříte mezi tu první skupinu, neklesejte na mysli - nikdy není pozdě se zastavit, hluboce nadechnout a vše si uvědomit . 

A to platí i pro tzv. nevyléčitelné nemoci .

Ne nadarmo stará moudrost říká "méně je více a více je méně".

A to, že ta pravá svoboda není vně, ale vevnitř nás.

Ukryta hluboce v našem srdci, které je branou do naší duše - se dozvíme právě např. díky tzv. nevyléčitelné nemoci, tak jak jsem se k tomu dopracoval i já.

A tak jsem za to velmi vděčný a s pokorou přijímám každý nový den, na který se těším jako malý kluk.

Tak jak jsem se ostatně těšil , než mě naučili dospělí , co je to vlastně ta naše "svoboda" a demokracie.

Člověk se někdy za pomoci nevyléčitelné nemoci, jako to bylo u mne, naučí vzdát věcí, bez kterých si předtím nedokázal svůj život představit. A tím, že opustí staré myšlenkové pochody, se k němu dostanou nové, v mnohém zajímavější životní výzvy. Výzvy, které nejsou ničím jiným, než návodem jak se stát tím čím chtěl od srdce vždy být , už od svého dětství - šťastným, prospěšným a spokojeným člověkem .

Život je totiž spravedlivý a nakonec je vše jak má být .

Ať se tomu člověk brání nebo ne ...

A tak Vám všem, 

30 let po sametové revoluci přeji, aby jste prožívali Váš "nový" doopravdy svobodný život, plný lásky, pochopení a bdělosti, v přítomnosti své milované rodiny a svých blízkých, tak jak jej prožívám teď i já.¨

Život za který jsem kromě mé skvělé manželky a mých milovaných dvou dětí, vděčný rovněž své nevyléčitelné nemoci - rakovině, která mi dala více pokory a osobního vhledu, přinášejícího tak jako by samo sebou více osobní svobody, uvědomění si sám sebe , pochopení lidí kolem nás, kteří jsou součástí tohoto našeho nádherného životního hologramu, kterému říkáme náš zdravý a smysluplný život.

Rakovinou totiž svobodný život nekončí, ale právě začíná ...