Prvních 5 kilometrů

Předmluva 

Tomáše jsem potkal poprvé asi před rokem.

Zavolal mi jeho dobrý kamarád, v té době bankéř Honza, jestli bychom si nemohli s Tomášem zavolat.

Tak se i stalo a na konci naší společné půlhodinové rozmluvy jsme si smluvili schůzku v jedné klidné kavárně v Praze - Kunraticích.

A tak tam sedím, vychutnávám si své oblíbené cappuccino a vidím jak se ke mně blíží pohublá postava o berlích. Pohled zblízka byl ještě strašidelnější. 

Pobledlé, šedí zaplněné, propadlé tváře. Tělo bez energie a bez ducha.

Tak jsme si s Tomem sedli a po 10 minutách jsem pochopil, že to tento statečný týpek dá.

Tomáš je neuvěřitelný bojovník a sympaťák, který by mohl být vzorem všem, kterým lékaři sdělili diagnozu zdraví výrazně omezující, nevyléčitelná nemoc.

Jsem rád, že jsem jej potkal.

Mnohému jsme se spolu naučili a učíme se dál.

Začtěte se do jeho příběhu níže a nechejte se jím inspirovat ...

Váš Pavel

Prvních 5 kilometrů.

Dnes se na události posledního roku a půl dívám s větším odstupem. 

Avšak verdikt, který jsem si vyslechl v září minulého roku byl pro mě obrovským šokem. Od té doby se v mém vnitřním, ale i následně vnějším světě mnohé změnilo, především v dobrém.

Celý život, necelé čtyři dekády, jsem byl aktivním sportovcem. 

Byl jsem tak navyklý sportovat často i s bolestí. 

Tato ale trvala už téměř tři čtvrtě roku a na důrazné doporučení mého okolí mě zavedlo do ortopedické ordinace 2. lékařské fakulty v Motole. Tato návštěva akcelerovala obrátky dění v mém životě. MR, biopsie, další vyšetření. 

Štěstí v neštěstí a nebo neštěstí vedoucí ke štěstí? 

Obrovsko-buněčný nádor Tibia Proxima. 

Nezhoubný nádor, při kterém se osteoklasty rozpouštějící kost domluví ještě s jinými buňkami a postupně požírají kost zevnitř. Vyhrát v loterii je prý statisticky pravděpodobnější. Jeden z pěti milionů.

Co s tím a co potom? 

Z ortopedického hlediska je vše řešitelné, slova, která mě alespoň na chvíli uklidnila. Spolu s tím podstatným - při prvním výskytu se jedná o nezhoubnou formu. 

Jo, ale na sport už zcela zapomeňte.

Nezní to tak dramaticky, když po sobě čtu řádky výše. 

Ale pět let zpět mi zemřela maminka v 64 letech na rakovinu. Neuvěřitelně bojovala a byla odhodlána to zlomit. 

A tehdy v březnu to téměř zlomilo mě. 

Procházel jsem krizí v práci, po mnoha letech budování se přestalo dařit a já si prošel prvním vyhořením. Jako když šlápnete do tmy. 

Vždy jsem všechny podobné krize jak v práci, tak v osobním životě bral jako prohry. Prohry, které se propisovaly do mé osobnosti a také do mého zdraví. 

Dle lékařů není u tohoto onemocnění známa příčina. 

Když si nasčítám své "prohry", myslím, že příčina není jedna, ale je souborem postupně se kumulujících "proher".

Neštěstí, které mě vedlo ke štěstí. 

Poznal jsem Pavla, který mně hned několik minut po našem setkání nastavil zrcadlo, které v té chvíli na mě bylo přísné, ale spolu s Pavlovým příběhem mi dalo víru a sílu vše otočit správným směrem. 

Najet na očistu v podobě stravy nebyl problém a šlo to hned. Hned také bylo možné pozorovat pozitivní změny v energii, která tělo opět postupně naplňovala. 

Těžší to bylo s hlavou. 

Ani po roce a půl stále nemohu říct, že by byla vyčištěna. 

Mnohé z "proher" ale bylo vyrovnáno a já došel ke smíření. Podstatné ale pro mě byla a stále je, neb ne vždy se daří této životní filozofii dostát: "krize není prohrou, nýbrž příležitostí a výzvou". 

Výzvou, kterou je třeba si užít, neb procházíte něčím novým, co Vaši duši naplňuje novými zkušenostmi a posiluje ji na úkor Vašeho ega.

Měl jsem štěstí. 

Pro opravu mé nohy jsem se dostal do rukou pana doktora Schovance. 

Dá se tomuto geniálnímu nástroji ještě říkat ruce? 

Můj slovník bohužel nezná lepší příměr. Pan doktor odstranil nemocnou část nohy, včetně chrupavky, která již byla také zasažena a vyplnil vzniklý prostor štěpem od dárce, opět včetně dárcovy chrupavky. Obdivuji šikovnost a vědomosti a k tomu přímý lidský přístup, se kterým se k mému případu pan doktor postavil. Vždy si v takových případech člověk uvědomí, kdo má jaký přínos pro nás ostatní. A jakými vzory bychom se měli nechat inspirovat.

Operace proběhla na konci srpna. 

Byl jsem stále v kontaktu s Pavlem, který mi dodával pozitivní energii a motivaci zvednout se, jít, jít po schodech, jet na kole, běžet. 

Na kolo jsem sednul 3 měsíce po operaci, na běžkách se poprvé sklouznul na konci prosince. Ten pocit, nepopsatelné. 

Hned je diskuse s panem doktorem nabitá jinou energií a náladou, když licitujete, jaký sport ano a jaký už raději ne. Mezi ty zakázané tedy patří i běhání, neb by urychlilo artrózu a následnou náhradu kolenního kloubu již kolem padesátky. 

Tady se musím zastavit a panu doktorovi se omluvit, ale nemohu jinak, je to silnější než já: "Dnes jsem uběhl svých prvních pět kilometrů"! 

Připravuji se tak zase naplno po roční pauze na JIZ 50 2021.

Tomáš v.r.