Položili jste si někdy otázku, proč klasická medicína léčí vždy jenom naše tělo a ne komplexně celou naši bytost ?

Předpokládám, že ne.

Nic si z toho nedělejte, já v mém minulém nastavení taky ne.

Proč tomu tak je ?

Nemáme k tomu totiž žádný racionální důvod.

Od narození jsme totiž " v péči " různých lékařů.

Narodíme se, vykoukneme poprvé na svět - vidíme bílý plášť.

Pak povinné návštěvy u pediatra, povinné (v mnohém sporné) očkování a dětské nemoci - zase bílý plášť.

Tady musím říct , že my jsme měli skvělou naši paní pediatričku s právě celostním pohledem na svět a ne "antibiotika na všechno".

A pak už to jede v dospělém věku jako po másle, jedna nemoc tak nějak střídá druhou, vždy za asistence někoho, opět nejlépe v bílém plášti.

A tak se nám ten bílý plášť nějak vryje pod kůži.

Vzpomeňte si na ten "příjemný" pocit kdy sedíte v čekárně ordinace lékaře, že už se vlastně ani nesnažíme přijít na to, proč se nám pořád dějí stejné věci.

Proč se u nás zase objevil nějaký, nám dobře známý symptom a následně diagnóza, zakončená tím čemu říkáme nemoc.

Na co zapomínáme?

A tak ve spojitosti s příjetím všeprostupujícího paradigma, že nemoc je neoddělitelnou součástí našich životů, úplně zapomeneme na to, že se tento určitý symptom a pak stále se opakující nemoc objevuje neustále dokola.

Téměř vždy po té, co se nám v životě stávají věci, většinou vždy se silným emočním zabarvením.

S vírou, že "náš systém" ve kterém žijeme, pro nás vymyslel a nabízí nám to nejlepší (nic jiného ostatně kolem sebe ani nevidíme a to co vidíme raději nevnímáme), s celou hierarchií návštěv různých zdravotnických zařízení se tak nějak pomalu mnozí z nás proplétáme k něčemu mnohem závažnějšímu.

A proto si ani nevšimneme, že se z klasických nemocí pomalu, ale jistě stávají nemoci chronické tzn. velmi těžce léčitelné klasickou medicínou.

Přijmeme tak nějak tu samu o sobě šílenou informaci za pravdu.

Bez toho abychom se nad podstatou toho všeho zamysleli nebo třeba jenom zkoukli internet, že budeme do konce života konzumovat našemu tělu nebezpečné chemické látky, říkáme jim léky, které mají spoustu vedlejších indikací - říkejme správně nových nemocí.

A v mnoha případech doopravdy s diagnózou "doživotně" je vesele konzumujeme, s vidinou a přesvědčením toho, že nám pomáhají a že je to nejlepší co bychom mohli na řešení naší nemoci použít.

A systém nás postupně semílá, až zjistíme tu hrůznou pravdu ...

Krok za krokem se mnozí z nás v nevědomí postupně propracováváme, jeden za druhým, k tomu čemu jsem se pod tlakem mého života propracoval i já.

K tzv. nevyléčitelné nemoci - rakovině, leukémii, roztroušené skleróze, v lepším případě cukrovce atd.

U mě to byla rakovina .

A jakmile tu neúprosnou pravdu - zrcadlo našeho dosavadního života zjistíme.

Po šoku který nikdy úplně neodezní (píšu o něm na těchto stránkách v Mém příběhu), jsme opět jemně řečeno vmanipulováni do "bílých" kolejí, které už více jak 100 let lemují naši neustále více a více churavějící euroatlantickou civilizaci.

A to je premisa, že problém se zdravím Vám může vyřešit jenom klasická medicína.

Léky a všemocný bílý plášt - lékař.

Proč to říkám ?

Protože jsem si tím vším v mém hlubokém nevědomí, v mém jak říkám "minulém nastavení", do momentu diagnostikované rakoviny - prošel taky.

Žil jsem život, jaký žije spousta více či méně úspěšných podnikatelů, vysokých managerů a někdy i nás obyčejných lidí.

Sled životních událostí, plný chemie a toxinů, jak v jídle tak i v lécích, které jsou dlouhodobě neslučitelné s tím čemu říkáme zdravý a harmonický život.

Kdy jsem nakonec (nevyhnutně) skončil v polovině roku 2016 ve stavu úplného zoufalství.

Následovaného šokující diagnózou rakovina.

Operací ještě ten den na ÚVN v Praze, chemoterapií.

Pak bohužel, nepochopením (téměř) ničeho, zapříčiněného jak někdy říkám hlubokou hypnózou, ve které většina z nás žije.

Následně návrativší se rakovinou, plánovanou další složitou operací a velmi mé tělo devastující (o tom jsem byl přesvědčený) chemoterapií, kterou jsem cítil, že nemůžu nikdy přežít.

A pak jsem na štěstí shodou všech šťastných, ale ne náhodných okolností, kterým říkám v mém novém životním nastavení - životní synchronicity, jsem na vlastní žádost, jak operaci, tak i plánovanou chemoterapii, pro mnohé nepochopitelně, pro mnohé odvážně - odmítl .

Cítil jsem totiž, že mi klasická medicína už nemůže nic víc nabídnout ...

A rozhodl se uzdravit sám. 

Nebudu opakovat svůj příběh, ale tohle hlavní Vám chci doopravdy říct ...

Tuhle podstatnou, pro mnohé prostým rozumem nepochopitelnou hříčku osudu, která byla vyvrcholením mých mnoha setkání a přečtených knížek.

Hříčku s mým dosavadním životem, která byla neoddělitelnou součástí komplexní katarze a následného rozpadu mé teď již neexistující osobnosti.

Do té doby žijící můj život - informaci velmi důležitou pro bytí každého z Vás, kterou bych Vám svým možná pro mnohé osobitým způsobem rád sdělil.

Pokud tomu nebudete věřit, nevadí.

Pokud to nebudete chápat, nevadí .

Pokud Vás to třeba rozčilí, nevadí.

Pokud se budete ptát svých blízkých a kamarádů , o čem to ten člověk mluví, proč ne.

Vše je totiž jak má být.

A jak jsem pochopil i já, že ...

V mém životě bylo, je a bude prostě vše jak má být.

A to co se člověku dělo a děje není ničím jiným než jeho velkým životním zrcadlem .

Tak proč jsem vlastně odmítl tu druhou operaci a chemoterapii ?

V té době a ostatně až do dnešních dnů pro mnohé neuvěřitelná a stále nepochopitelná událost.

V době, kdy mi dle tří nezávislých lékařských institucí zbývali 3 měsíce života se událo v mém životě něco neuvěřitelného .

Do dnešní doby jsem to co jsem prožil nikde zvlášť neventiloval.

Úplně jsem tu podstatu toho neuvěřitelného kvantového okamžiku do detailu vlastně ani nepochopil a to že jsem to absolutně nechápal v době, kdy se mi to událo, až si přečtete řádky níže, pochopíte určitě taky.

Bylo to v druhé polovině listopadu 2017.

Kdy jsem byl za chladného večera na procházce s naším pejskem.

Přemítal jsem co budu dělat následující 3 měsíce života, které mi dle doktorů zbývaly.

A tak nějak jsem byl zvláštní souhrou pocitů a neviditelných událostí "vtáhnut" po návratu z procházky na terasu našeho domu (nikdy před tím se mi to nestalo), kde jsem chvíli stál, pozoroval naše nádherné stromy a pomalu po obloze plující měsíc.

Kdy mi z ničeho nic nepochopitelně "zamrznul" pohled směrem skrz okno do našeho domu.

Viděl jsem tam obě mé skvělé děti jak si dělají úkoly do školy.

S průhledem na moji úžasnou ženu, kteří mě mnohdy vyčerpáni všemi událostmi, vždy a všude vytrvale podporovali v Mojí cestě, jak připravuje naši každodenní teplou večeři.

A pak se to stalo ...

To co se stalo, mě nejprve vyděsilo.

A pak následně polilo neuvěřitelně hřejivým pocitem nabytého vědomí a poznání, který v následujících dnech definitivně ukončil moji oficiální cestu léčení rakoviny ve všech nemocnicích, kterými jsem do té doby prošel.

Zakončeno mým upřímným poděkováním mým lékařům za to, co pro mě do té doby udělali (a nebylo toho málo) a rozhodl se uzdravit sám.

Tak jak jsem tam stál na naší terase, v sychravém večeru s odleskem měsíce v zádech, jsem si náhle uvědomil (do teď je složité to popsat slovy , že vlastně ten obraz mých dětí a mé ženy sleduji z úplně jiného místa a jiné dimenze.

Jako by " z druhého patra", mimo své chatrné tělo.

Nevnímaje zdi a kontury našeho domu.

Vtáhnut do tohoto neuvěřitelného mnohobarevného a času nepodléhajícího 3D děje.

Jak dlouho jsem tam stál, naplněným tímto neuvěřitelným pocitem sebeuvědomění nevím, ale to co jsem si následně uvědomil, bylo snad to nejdůležitější sdělení mého života.

Něco jako vzkaz "z hůry".

Prostě to co je podstatou a bylo hlavním klíčem mého základního poznání procesu spontánního sebeuzdravení, které se snažím mým kamarádům, klientům, kolegům a všem co se o to zajímají pomalu a trpělivě vysvětlit.

A to byla odpověď na základní a kruciální otázku, která na terase jako zářivý světelný paprsek prostoupila mým bytím ...

Kdo jsem vlastně já ?

Jsem ten, který stojí zoufalý na terase a pozoruje oknem svoji milovanou rodinu ?

Nebo snad jsem ten, kdo s neuvěřitelným a velmi intenzivním pocitem poznání, uvědomění a s nekonečnou lehkostí bytí pozoruje toho, který stojí na terase a pozoruje oknem svoji rodinu ?

O odpovědi jsem v tu chvíli nezapochyboval ani setinu sekundy ...

A ostatně nepochybuji o ní dodnes.

Ano, v tuto setinu sekundy, která byla jedním z nejintenzivnějších a nejdůležitějších momentů mého dosavadního života jsem pochopil to, co se nám již tisíce let snaží vysvětlit starověké kultury a jejich moudrá učení.

A to, že nejsme to co si myslíme - t.j. naše tělo.

Ale, že jsme nekonečná , nesmrtelná , všechno a všechny objímající esense bytí - naše Vyšší já , kterému říkám s velkou pokorou naše Duše.

A vše bylo v tom okamžiku jasné, v té intenzivní chvíli prosycené mým nekonečným (sebe)vědomím ...

V ten okamžik jsem pochopil, že léčit (jenom) mé rakovinou a (dle doktorů a různých CT a PET snímků) nádory viditelně prolezené tělo, nic v konečném důsledku neřeší.

Pochopil jsem důvody, proč se mi rakovina vrátila:

Pochopil jsem jednoznačně co musím udělat pro mé kompletní uzdravení a že další operace a chemoterapie mi nijak nepomůžou.

Pochopil jsem v průběhu té nekonečné a velmi intenzivní chvíle bytí, že je potřeba mít vhled do toho, čemu se od pradávna říká celostní pohled na naše zdraví.

Na to, co se mi do té doby dělo.

Sečteno a podtrženo - uzdravit nejenom mé churavé tělo , ale i ( a to hlavně ) moji léty trápení a soužení rozervanou duši.

A po dalších, následných exkurzích do mého opravdového já.

V následujícím v mnohém vzrušujícím období, po mnoha setkáních s mnoha zajímavými lidmi , jsem pochopil, že tento neuvěřitelný stav bytí a zvláštním způsobem stav změněného vědomí, který jsem zažil je stav v naší literatuře popsaný jako OBE - Out of the Body Experience - stav mimotělní zkušenosti.

Neuvěřitelně naplněný stav, kdy bylo mé Vyšší já na malou chvíli mimo mé tělo.

Neuvěřitelně elektrizující stav, který byl s velkou pravděpodobností mým posledním varováním a předstupínkem toho, čemu někdy nesprávně v našich zeměpisných šířkách říkáme klinická smrt (anglicky NDE - Near Death Experience).

Myslím si, že více se rozepisovat na toto (pro mnohé z Vás zajímavé a možná i vzrušující) , prostým rozumem a tím co nám bylo vtloukáno do hlavy nepochopitelné téma, je možná už dále zbytečné.

Komu to mělo něco říct, už to ví a svým srdcem, které je branou do naší duše to cítí.

A tomu, pro koho to zní jako báchorka čaroděje ze země Oz, nevadí, i tak je to dobře.

A hmatatelný výsledek - to co všichni v této uspěchané době hledáme ?

Tak jak píšu v Mém příběhu na mých stránkách www.mojecesta.org , se během následujících 6 měsíců po mém stavu OBE událo to, co do teď nechápe mnoho doktorů , psychoterapeutů, léčitelů, různých koučů, mých kamarádů a ostatně ani těch, se kterými se pravidelně setkávám.

Těch, kteří stáli nebo v současné době stojí na nejdůležitější křižovatce svého života - tváří tvář této (ne)vyléčitelné nemoci.

Fotografie z konce Mého příběhu na tomto webu mluví za vše, pro ty kteří chtějí vědět více, zabrouzdejte do Mého příběhu.

Nakonec musím říct, že jsem nesmírně rád, že můj příběh, jak se opožděně dozvídám inspiruje spoustu lidí.

Vypořádat se s tím, čemu my lidi (mylně) říkáme nevyléčitelné nemoci nebo je třeba jenom prvotním impulzem a tak potřebnou motivací k tomu změnit svůj do té doby, ne úplně naplněný a smysluplný život.

A to nejdůležitější nakonec ...

A nakonec je tu, to základní sdělení.

Pevně spojené s celou mojí OBE zkušeností, která mi potvrdila, že jsme víc než naše tělo.

Sdělení vedoucí následně k mému spontánnímu uzdravení.

Z mé do té doby nevyléčitelné nemoci - rakoviny a to bohužel, ne pro všechny doposud poznaná a v našich srdcích pečlivě ukrytá pravda , že :

Nejsme to, co si myslíme , že jsme. To co nám všichni kolem nás neomylně tvrdí, jsme víc než naše fyzické tělo.

Jsme to čemu se vší pokorou říkám naše Vyšší já - naše Duše , která propojením s tím co každý z nás nazýváme jinak, někdo třeba Vědomí, Kvantové pole, jiný zase Bůh, Vyšší inteligence , Universum, kdy každý z nás jednou, dříve nebo později pochopí, že má v sobě již od narození zakódovánu možnost sebeuzdravení ze všech nemocí.

Ta pravda, že nikdy není pozdě se uzdravit (ale je velmi těžké se vyléčit) a to bez ohledu na to, jak dlouho jsme šli po naší dosavadní trnité životní cestě - možnost, která nám byla dána od prvopočátku a to mít své svobodné právo na to začít žít kdykoliv svůj nový, spokojený a smysluplný život.

V dynamicky se měnícím, pro nás překvapivě přátelském prostředí, které závisí jenom na našem osobním přístupu - v prostředí, kterému říkáme pevné Zdraví.