We have celebrated at November, 17 2019 , our 30 anniversary of falling iron curtain of Communism and our velvet Revolution.

Jsme ale po 30.letech společného budování demokracie doopravdy svobodní ?

Ano i ne.

Spousta lidí se ohradí , co tím myslím , že nejsme svobodní ?

Vždyť nám nikdo v ničem nebrání , můžeme cestovat , můžeme říct svůj názor , třeba i na naše vrcholné politiky a on to vlastně nikdo ani moc neřeší . 

Proč tomu tak je ?

Protože naši politici jsou našim obrazem a my jsme jejich reflexí v našich každodenních životech, v prostředí ve kterém žijeme a naší každodenní životní energií toto prostředí společně kultivujeme .

Pokud je politik hulvát, bere se za normální , že my - obyčejní lidé se můžeme k sobě chovat jako bychom ani nebyli lidi. 

Pokud si lidi kolem nás na všechno stěžujou , že život je k ničemu , práce stojí za starou bačkoru, my tak postupně nějak tuto , jak řekl náš pan bývalý president Havel , se kterým jsme společně v roce 1989 stávkovali - blbou náladu přejímáme, až se tato stane plíživě naší každodenní praxí.

A pokud přijmeme myšlenku , že náš život je nikdy nekončícím sledem různých symptomů a nemocí , protkaný chvilkami zdraví , tak se tato nesmyslná a každodenně nám vtloukaná do hlavy variace na téma pravda o zdraví, stane naší každodenní realitou.

A tak si pomalu ani nevšimneme , že ...

Tento život plný různých, zprvu ne tak obtěžujících symptomů a následně nemocí , nás začíná obtěžovat více a více , nehledě na to , že nás to stojí spoustu času stráveného běháním po doktorech a někdy i spoustou ne úplně příjemných vyšetření.

A my , po vzoru našich západních kolegů - posloucháme a hromadíme.

Nejprve tituly, auta, pak domy , byty , utrácíme nesmyslné sumy za (pseudo)značkové oblečení a různé tretky , lítáme po světě a těšíme se kolik jsme toho viděli a chválíme se všemu a všem , hlavně našim známým , čímž si dokazujeme nejenom svoji důležitost na současném žebříčku (pseudo)hodnot , ale i utěšujeme sami sebe , jak se máme vlastně dobře.

A tak nějak nám uniká , že jsme v našem virtuálním světě sociálních médií, televizních kanálů, různých zábavných parků , nikdy nekončící manipulace a technických vymožeností stále více a více sami .

Postupně hromadíme více a více a na rozdíl od našeho očekávání se máme pořád tak nějak ( hlavně zdravotně ) hůře a hůře, jsme více nemocní a cítíme se pod nepříjemným tlakem , více a více osamoceni , plni každodenního stresu a tak nám nezbývá , než si ulevit , nejprve např. skleničkou alkoholu, až se tak postupně propracujeme v lepším případě k láhvi vína každý večer, utěšujíc se jak nám to víno náramně chutná , v tom horším případě proloženo různými zázračnými , podpůrnými lékařskými prostředky - říkejme jim třeba antidepresiva.

A tak to jde dál a dál ... a naše svoboda se pomalu vytrácí 

Až se pod neustále se zvyšujícím tlakem a nikdy nekončícím stresem propracujeme ke své první chronické nemoci , kde jejíž příčině jsme nevěnovali žádnou pozornost a místo pochopení co nám tím naše duše - naše Vyšší já říká - ji řešíme nejlépe různými druhy prášků, protože jak nám bylo sděleno , na tyto chronické nemoci většinou nemá klasická medicína žádné smysluplné a praxí ověřené řešení.

Tím jak nerozumíme sami sobě, nerozumíme ani příčinám našich nemocí a na svoji obranu , vše co se nám a kolem nás děje svalujeme zbaběle vinu na ostatní , až se jednou octneme nevyhnutně osamoceni ( říkáme tomu třeba rozvod nebo rozchod se společníkem ve firmě ) a jak se tak neustále obhajujeme a obviňujeme " Ty druhé " - předáváme tyto naše programy , nevědomě svým dětem , které světe div se , jenom slepě kopírujou naši životní trajektorii.

A my to znovu obhajujeme např. špatnými geny nějakého předka , nebo čím vším jiným a opět ( proč si přiznat pravdu a podívat se sám na sebe ) tu příčinu našeho nespokojeného života bez smyslu házíme jenom a jenom na vnější prostředí.

To vše bez elementární sebereflexe a (sebe)uvědomění.

A tak jde život dál a my neposloucháme sdělení , která nám náš život trpělivě dál a dál posílá , až se ( mnozí z nás ) propracujeme k něčemu horšímu a tím je nevyléčitelná nemoc .

U mne to byla rakovina.

A tady už definitivně končí naše svoboda.

Propadneme se do stavu všeobjímajícího strachu a nekonečného zoufalství, které bez pomoci své rodiny a někoho , kdo se na vše dívá " zvenčí" a nejlépe si prošel něčím podobným , se sami nemůžeme ( až na světlé vyjimky a díky bohu za ně ) - dostat jednoduše ven.

A začneme si uvědomovat , že to věčné hromadění všeho bylo vlastně k ničemu a deklarovaná svoboda nebyla tou čistou svobodou v pravém slova smyslu.

Chceme vrátit čas, abychom mohli znovu ( už životem poučeni ) prožít ztracený čas , který nám utekl mezi prsty a to hlavně čas (ne)ztrávený s našimi dětmi a blízkými.

A pomalu se vracíme tam odkud jsme vyšli ...

Do našeho dětství , kde jsme se většina z nás cítili šťastní , se svými milovanými rodiči , kteří se pro nás vždy snažili ( i když to tak mnohdy nevypadalo ) udělat vše nejlepší. Těm mimochodem , nepochopitelně mnohdy nemůžeme přijít na jméno nebo jim jen odpustit , což bychom měli všichni a já to můžu na svém osobním případě Spontánního uzdravení se z nevyléčitelné nemoci - rakoviny , Vám všem, kteří pociťujete to co jsem pociťoval i já jenom a jenom doporučit .

Tehdy v našem dětství jsme si totiž uměli naší svobody užívat , věděli co nás baví a uměli se z věcí radovat.

Než nám tento " svobodný " svět plný všech technických nesmyslů a vymožeností , tlaku na úspěch a neustálého pokroku,  přeprogramoval naši mysl a my začali běhat , tak jak běhá ta známá " veverka v bubnu " .

A většina z Vás tuší jak to dopadá ...

Pokud nevíte , veverka se natáhne a už nemůže vstát , tak jak se to stalo mě.

Pokud to víte a patříte mezi těch pár osvícených, kteří si svého života váží , užívají si jej plnými doušky a to v jediném momentu , který existuje a to je TADY A TEĎ ( jiný moment totiž není ) přeji, aby jste se nenechali ze své životní cesty jen tak lehce zvyklat.

A pokud patříte mezi tu první skupinu , neklesejte na mysli - nikdy není pozdě se zastavit, hluboce nadechnout a vše si uvědomit . 

A to platí i pro tzv. nevyléčitelné nemoci .

Ne nadarmo stará moudrost říká " méně je více a více je méně ".

A to , že ta pravá svoboda není vně , ale vevnitř nás , ukryta hluboce v našem srdci , které je branou do naší duše - se dozvíme právě např. díky tzv. nevyléčitelné nemoci , tak jak jsem se k tomu dopracoval i já.

A tak jsem za to velmi vděčný a s pokorou přijímám každý nový den, na který se těším jako malý kluk , tak jak jsem se ostatně těšil , než mě naučili dospělí , co je to vlastně ta naše " svoboda " a demokracie .

Člověk se někdy za pomoci nevyléčitelné nemoci , jako to bylo u mne , naučí vzdát věcí, bez kterých si předtím nedokázal svůj život představit. A tím , že opustí staré myšlenkové pochody , se k němu dostanou nové , v mnohém zajímavější životní výzvy . Výzvy , které nejsou ničím jiným, než návodem jak se stát tím čím chtěl od srdce vždy být , už od svého dětství - šťastným , prospěšným a spokojeným člověkem .

Život je totiž spravedlivý a nakonec je vše jak má být .

Ať se tomu člověk brání nebo ne ...

A tak Vám všem, 30 let po sametové revoluci přeji , aby jste prožívali Váš " nový ", doopravdy svobodný život, plný lásky , pochopení a bdělosti , v přítomnosti své milované rodiny a svých blízkých , tak jak jej prožívám teď i já , za který jsem kromě mé skvělé manželky a mých milovaných dvou dětí , vděčný rovněž své nevyléčitelné nemoci - rakovině , která mi dala více pokory a osobního vhledu , přinášejícího tak jako by samo sebou více osobní svobody , uvědomění si sám sebe , pochopení lidí kolem nás , kteří jsou součástí tohoto našeho nádherného životního hologramu, kterému říkáme náš zdravý a smysluplný život.

Rakovinou totiž svobodný život nekončí , ale právě začíná ...