Nikdy jsem nešel s davem.

Ve sportu. Ve škole. V podnikání. V nemoci. 

Byl jsem vždy tím koho nebylo možné přehlídnout, hnán především touhou za úspěchem a uznáním.

A taky se vyrovnat mému tátovi. 

Byl vždy mým vzorem. 

Miloval jsem ho a uznával až za hrob, až se mi to stalo skoro osudným. Chtěl mu jen dokázat, že jsem (taky) dobrej. Hnal jsem se (i kvůli němu) v podnikání za všemi možnými úspěchy a uznáním, až jsem se skoro uhnal. 

Nedíval jsem se kolem sebe, na mé kolegy, kteří padali na kolena a mnohdy i "na držku", shlížel na ně zpatra, až jsem na těch kolenou klečel já, vzhlížel s prosbou k nebesům a modlil se k pánu Bohu.

Dle tří nezávislých top onkologických pracovišť jsem byl totiž "beznadějný případ".

Šance na uzdravení NULA.

A na obzoru jen další šílená chemoterapie, těžká operace, radosti jako suchá ejakulace, měl jsem přijít o ledvinu a možná se už neprobudit ...

A v té době se znovu projevila moje rebelská povaha.

Všechno jsem odmítl.

A rozhodl se znovu nejít s davem.

Neposlouchat autority, ty nejlepší z nejlepších a vydat se vstříc jisté smrti na cestu sebepoznaní.

Cestu pro ateistu, kterým jsem tehdy byl, nesmírně složitou - duchovní, jedinou možnou, která mě měla vyvést z pekla nemoci. A z ní se napojit na cestu uzdravení.

Byl jsem v té době (jako mnohdy před tím) předmětem posměchu, pohrdání všech titulovaných, študovaných a mnohdy i v epicentru psychického, v mnohém neetického vydírání.

Nevzdal jsem to a nešel s davem.

Proti všem těch chytrým, učeným, kteří jsou mnohdy z těch nejnadutějších i nejhloupějších.
Zachránilo mi to život.

A tak tu jsem zdravý, šťastný a někdy i trochu za blázna.

To mi ale nevadí.

Jdu životem jistější a pevnější vstříc dalším dobro-družstvím všedních dnů.

Jako vždy ... 

Vždy vlastní cestou.

Pavel Vojtek | Mentor, nezávislý Blogger a Průvodce