Po mém uzdravení z rakoviny dělám pár divných věcí.

Jednou z nich je, že každý den zvednu ze země nějaký odpadek - igelitový pytlík, plechovku nebo třeba odhozenou láhev od piva.

Za těch pár let co tuto podivnost dělám, už to bude asi pár tisícovek různých věcí, které místo toho, aby leželi někde v trávě nebo na cestě, skončí v odpadkovém koši. 

Někdy musím doopravdy vypadat jako podivín, který kráčí se smuchlaným pytlíkem v ruce nebo s lahví od piva.

Nejlepší na tom je, že je mi to jedno.

Je mi jedno, co si o mě lidé myslí a co na to či ono co třeba dělám nebo píšu říkají.

Změnil jsem se.

Nějak jsem se za těch pár let sžil více s přírodou.

Řekl bych, že jsem se stal její součastí.

Jsem její větší součastí, než té ke srázu zničení pádící, od matky přírody odtržené, materializmem a ateismem na steroidech nasáklé, marnotratné euroatlantické společnosti.
Nevadí mi to, protože každý je strůjcem svého štěstí nebo lépe, jak řekl moudrý Platón, nikdo neunikneme následkům svých činů a ani myšlenek.

A to v (dualismu) dobrém, ani ve zlém.

Každé ráno chodím při procházce s pejskem kolem domu našeho kamaráda Vládi.
Má tam u plotu nadherný ostružinový keř. Sem tam si tu sladkou ostružinu, trčící přes plot utrhnu a děkuji přírodě, jakou to nádheru umí vytvořit.

Dokážu si představit, že ta ostružina plná všech možných léčivých sloučenin a jejich reakcí s našim tělem (my jim říkáme vitamínů), umí uzdravit člověka lépe, než většina chemických léků.

Dneska byl krásnej den.

Od Vláďi jsem dostal ostružinový oddenek a zasadil jej na naší zahradě. 

Jestli se uchytí na našem domě postaveném na skále nevím. To co ale vím je to, že jsem udělal dobrou věc.

Možná pár dobrých věcí.

Ráno jsem zvednul zmačnanou plechovku pohozenou u cesty a odpoledne zasadil krásný keřík.

A život je hned krásnější.

Jen si představte, že by to udělal každý z nás.

Jak by nám tu bylo.

Jak by bylo všude čisto. A tak nějak víc zdravějc.

Hmm, to by se nám ale žilo.

Pavel Vojtek

Holistic Cancer Surviver & Thriver | Mentor a Průvodce