[Krátké zamyšlení z Blogu] Žít a ne jen přežívat ...
Kolik lidí si klade každý den jednu a pořád tu stejnou otázku.
Co mám udělat proto, abych mohl(a) žít jen trochu více v klidu?
Ráno se s tou jejich Duši drásající otázkou probouzí a večer s ní usínají.
A ty šílené myšlenky, které jim lítají v hlavě jim nedají spát.
Co jsem dnes udělal(a) špatně?
Co jsem neudělal(a) dobře?
Co jsem mohl(a) udělat?
Co by bylo kdybych udělal(a) ...?
A na místo nikdy nekončícího přemítání, by přitom úplně stačilo si v klidu večer lehnout do postele, dát ruce podél těla a v rámci před spánkových rituálů jenom vědomě dýchat.
Nádech. Výdech.
Dech a vědomí jsou jedno.
Dýchat vnitřním dechem, ne vnějším.
A děkovat tělu, Všemu a Všem za to, že jsme tady.
A že si ten náš život v těle můžeme užívat.
A uvědomit si, že odpověď na vše na co se mnohdy ptáme, je už obsažena v otázce.
👁 Jen my to nevidíme.
Neumíme se totiž večer a ani v průběhu dne ztišit. A třeba jen tak chvíli bloumat. A nic nedělat.
A jenom děkovat.
Já děkuji Bohu za to, že tu mohu být.
Děkuji z celého srdce za to, že tu v mém druhém životě po uzdravení z terminální fáze rakoviny mohu jen Být.
Každý den snad stokrát.
A tu vděčnost se snažím přenášet na moje děti a všechny mé blízké.
A i proto dlouho nevydržím v žádném toxickém prostředí, mnohdy plném sebestředných a nevědomých lidí. Ani za milión korun, bych tam nebyl.
A to je pak jiný život.
Nikomu se nezpovídat, nikomu se neklanět a před nikým se neponižovat.
Za ten bídný krejcar, aby člověk třebas zaplatil tu proradnou hypotéku.
Děkovat, ale neklanět se .
Snad jen s pokorou a úctou nejhlubší té autoritě nejvyšší - našemu Stvořiteli. Za to, že tu můžeme jen Být a dýchat. Nádech. Výdech.
Být svobodný. Zkuste to.
Uvidíte a hlavně ucítíte, jak je to ovlažující a osvobozující pocit.
A ne jen přežívá.
Pavel Vojtek
Mentor, Průvodce, Podcaster a nezávislý Blogger