Rok se z rokem sešel, já vzal znovu pero do ruky a píšu zase svoji knihu.

Cítím už dlouho, že je k tomu ten správný čas.

Přichází podzim, čas usebrání a setřídění si všech myšlenek.

Čas hodnocení celého roku a příprava na rok nový.

Před rokem jsem dopsal první část mé knihy.

Spisovatelé jí říkají tzv. Teaching Memoir.

Takový druh lehké autobiografie s příběhem uvnitř, který může zasáhnout a věřím, že zasáhne spoustu lidí kolem nás.

Proč jsem se rozhodl tu moji prvotinu dopsat?

Důvod je prostý.

Jsem totiž přesvědčený, že nikdy nebylo takové knihy potřeba více jako teď.

Lidi se totiž ženou nevědomě plnou parou na hranu útesu. 

Tak jak jsem se hnal i Já.

Vše popsáno v mém příběhu úspěšného člověka, který se hnal do (ne)viditelné záhuby.

A kterého poslední štací bylo probuzení prostřednictvím diagnózy RAKOVINA.

A její rozuzlení, které bylo v mém případě překvapivé.

Spontánní uzdravení.

Cítím, že nikdy totiž nebylo této knihy potřeba více jako teď.

V době kdy tato diagnóza je na raketovém vzestupu, z mnoha důvodů. 

Vy kdo mne posloucháte víte o čem mluvím.

Stačí si poslechnout poslední epizody Podcastu Moje cesta.

Nevím jestli to vše do mé první knihy vměstnám a nevím jak se mi to podaří.

V každém případě vím, že je teď správný čas.

Vzít znovu pero a začít psát.

Děkuji všemu a všem za tu neviditelnou podporu, kterou cítím na každém kroku.

Třeba v té mojí poslední životní zkoušce, kdy moji milovanou dceru srazila před několika dny tramvaj. 

A ona to přežila bez jediného velkého zranění.

Jenom potlučená jak jen člověk, který nevědomě vběhne tramvaji do náruče může být.

Stáli nad ní všichni andělé a Svatí.

S pomocí Boží.

Děkuji s největší vděčností jakou jen člověk může mít.

Váš, Pavel

Tady jsem skončil a  moji poslední zpráva o mé knize ze srpna 2021 :-)